Stephen King Pytel kostí 46 страница

Stephen King Pytel kostí 46 страница

Footman stál, ani se nehnul, jenom poletoval očima z Kennedyho na mě a zase zpátky. Potom se zahleděl na okresku 68, ale ta byla nezvykle pustá. Ale možná to nijak divné nebylo – blížící se bouřku předpověděli přesně. Turisté a letní hosté budou pod střechou. A místní…

Místní… ti naslouchali. To je poměrně přesný výraz. Pastor mluvil o Royceovi Merrillovi, o dlouhém a plodném životě, o muži, který sloužil své zemi v míru i válce, ale pamětníci ho neposlouchali Stephen King Pytel kostí 46 страница. Poslouchali nás, podobně jako kdysi v hloučku kolem sudu s kvašáky v krámě Jezerní vyhlídka poslouchali z rádia zápasy.

Bill Dean držel Yvette za ruku tak pevně, až mu zbělely nehty. Muselo ji to bolet… ale nestěžovala si. Chtěla, aby ji tak držel. Proč?

„Miku!“ Georgeův hlas znělo poznání slaběji. „Prosím tě, kámo, pomoz mi. Ten chlap je nebezpečnej.“

„Pusťte mě,“ ozval se Footman. „To bude nejlepší, co myslíte?“

„Ani v tom nejhnusnějším snu, hajzle Stephen King Pytel kostí 46 страница,“ řekl George.

Vstal jsem, prošel kolem květináče, pod kterým ležel klíč, a vyšel jsem po betonových schůdcích. Nebe rozčísl blesk a vzápětí zarachotil hrom.

Rommie seděl uvnitř na židli u kuchyňského stolu. V obličeji byl ještě zelenější než George. „Malá je v pořádku,“ řekl namáhavě. „Ale vypadá, že se každou chvíli probudí… už nemůžu chodit. Kotník mám v hajzlu.“

Zamířil jsem k telefonu.

„Neobtěžuj se,“ zarazil mě Rommie. Měl chraptiv Stephen King Pytel kostí 46 страницаý a rozechvělý hlas.

„Zkoušel jsem to. Je hluchej. Někde v jiném městečku musel do něčeho praštit blesk. Někde shořelo trafo. Kristepane, v životě mě nikdy nic tak nebolelo.“

Přešel jsem k šuplíkům v kuchyni a začal je jeden po druhém vytahovat a hledat v nich náplast nebo šňůru na prádlo, nebo cokoli jiného. Jestli Kennedy kvůli ztrátě krve omdlí, než stačím vyběhnout ven, tak ten druhý George mu sebere pistoli, zabije ho a potom zabije Johna ležíc Stephen King Pytel kostí 46 страницаího v bezvědomí na doutnající trávě. Až se o ně postará, přijde sem a zastřelí Rommieho a mě. Nakonec si nechá Kyru.

„Ne, nenechá,“ řekl jsem. „Nechá ji naživu.“

A to by možná bylo ještě horší.

V první zásuvce byly příbory. V druhé svačinové sáčky, odpadkové pytle a úhledně převázané špalíčky kupónů ze smíšeného zboží. Ve třetím chňapky a podložky

„Miku, kde je moje Mattie?“

Otočil jsem se provinile jako člověk, kterého nachytali p Stephen King Pytel kostí 46 страницаři prohlížení sprostých obrázků nebo při míchání nezákonných drog. Kyra stála na chodbičce u obývacího pokoje, vlasy jí spadaly kolem spánkem zarudlých tváří a gumička do vlasů jí visela na zápěstí jako náramek. Oči měla vykulené a ustrašené. Neprobudily ji výstřely, možná ani matčin křik. Probudil jsem ji já. Probudily ji moje myšlenky.



V okamžiku, kdy jsem si to uvědomil, jsem se je pokusil nějak zakrýt, ale Stephen King Pytel kostí 46 страница bylo pozdě. Předtím na mě moc dobře poznala, že myslím na Devora, takže mi řekla, abych nemyslel na smutné věci, a teď moc dobře poznala, co se stalo její matce, ještě než jsem stačil svoji mysl uzavřít.

Spadla jí brada. Oči se jí rozšířily. Vykřikla, jako by se jí ruka ocitla ve svěráku, a rozběhla se ke dveřím.

„Ne, Kyro, ne!“ Přeběhl jsem kuchyň, skoro jsem zakoplo Rommieho (díval se na mě tupě a nechápavě jako člověk Stephen King Pytel kostí 46 страница, který už není úplně při vědomí), a právě včas ji chytil. Zároveň jsem uviděl, jak Buddy Jellison odchází bočním vchodem z baptistického kostela. Šli s ním dva muži, se kterými předtím kouřil. Teď jsem pochopil, proč se Bill tak pevně držel Yvette, a byl jsem mu vděčný – byl jsem vděčný jim oběma. Cosi chtělo, aby šel s Buddym a ostatními… ale Bill nešel.

Kyra se mi zmítala v rukou, křečovitě se vrhala ke dveřím Stephen King Pytel kostí 46 страница, lapala po dechu a pak znovu zaječela. „Pusť mě, chci za mámou, pusť mě, chci za mámou, pusť mě-“

Volal jsem na ni jediným způsobem, o kterém jsem věděl, že ho bude skutečně vnímat, hlasem, který jsem mohl používat jen s ní. Pomaloučku se mi v náručí uvolňovala, až se ke mně otočila. Oči měla veliké, zmatené a plné slz. Ještě chvíli se na mě dívala a pak zřejmě pochopila, že ven jít nesmí. Postavil Stephen King Pytel kostí 46 страница jsem ji na zem. Chvíli jen stála a pak couvala, dokud se zadečkem neopřela o myčku. Po hladkých bílých dvířkách sklouzla na podlahu. Pak začala naříkat – byl to nejhroznější žalostný nářek, jaký jsem kdy slyšel. Všechno pochopila, víte. Musel jsem jí toho ukázat dost, abych ji udržel uvnitř, musel jsem… a protože jsme byli v té zóně spolu, podařilo se to.

Buddy a jeho kamarádi seděli v dodávce, která jela sem. Na boku Stephen King Pytel kostí 46 страница měla nápis STAVBY BAMM.

„Miku!“ zakřičel George. Znělo to ustrašeně. „Musíš sebou hodit!“

„Vydrž!“ odpověděl jsem. „Vydrž, Georgi!“

Mattie začala s ostatními skládat nádobí z pikniku vedle dřezu, ale jsem si skoro jist, že umakartová deska nad zásuvkami byla holá a čistá, když jsem utíkal za Kyrou. Teď tomu bylo jinak. Žlutá plechovka na cukr byla převrácená. V rozsypaném cukru bylo napsáno:

honem

„Nepochybně,“ zahučel jsem a prohledal ostatní zásuvky. Žádná náplast, žádný provaz. Ani mizerná pouta, a ta Stephen King Pytel kostí 46 страница ve většině slušně zařízených domácností najdete hned ve třech nebo čtyřech exemplářích. Pak jsem dostal nápad a podíval se do skříňky pod dřezem. Když jsem se vynořil, náš George se potácel a Footman se na něj upřeně díval jako dravec.

„Přinesl jsi nějakou náplast?“ zeptal se George Kennedy.

„Ne, něco lepšího,“ řekl jsem. „Pověz mi, Footmane, kdo ti vlastně platil? Devore, nebo Whitmorová? Nebo to nevíš?“

„Seru na tebe,“ odpověděl.

Pravou ruku jsem dr Stephen King Pytel kostí 46 страницаžel za zády. Teď jsem ukázal dolů z kopce vlevo a pokusil se vyloudit na tváři překvapený výraz. „Co tu sakra dělá Osgood? Pošli ho pryč!“

Footman se tím směrem podíval – instinktivně – a já ho udeřil do zátylku kladivem, které jsem našel v krabici na nářadí pod dřezem u Mattie. Hlasitě to křuplo a z chuchvalce vlasů příšerně vystříkla krev, ale nejhorší bylo cítit, jak lebka povoluje – promáčkla se jako houba a já to cítil p Stephen King Pytel kostí 46 страницаřes rukojeť až v prstech. Zhroutil se jako pytel písku a mně se zvedl žaludek; kladivo mi vypadlo z ruky.

„Fajn,“ řekl George. „Poněkud nechutné, ale nejspíš to bylo nejlepší, co jsi mohl udělat za daných… daných…“

Nezhroutil se jako Footman – šel k zemi pomaleji a spořádaněji, skoro půvabně –, ale stejně omdlel. Zvedl jsem revolver, podíval se na něj, pak jsem ho hodil do lesa za silnicí. Pistoli jsem v této chvíli rozhodně nepotřeboval; jenom by mě zapletla do větších nesnází.

Z kostela Stephen King Pytel kostí 46 страница odešlo ještě několik mužů; odjelo také několik žen v černých šatech a závojích. Musel jsem si pospíšit ještě víc. Rozepnul jsem Georgeovi kalhoty a stáhl mu je. Kulka, která ho zasáhla do nohy, se mu zaryla do stehna, ale vypadalo to, že se rána ucpává tuhnoucí krví. Johnova paže vypadala jinak – pořád z ní tryskala krev a bylo jí strašně moc. Strhl jsem mu opasek a utáhl mu ho kolem paže, co to šlo. Pak jsem mu vrazil facku. Otev Stephen King Pytel kostí 46 страницаřel oči a tupě se na mě podíval, jako by mě nepoznával.

„Otevři pusu, Johne!“ Jenom civěl. Sklonil jsem se, až se naše nosy skoro dotýkaly, a zařval jsem: „Otevři hubu! Dělej!“ Poslechl jako dítě, kterému ošetřovatelka řekne, aby udělal áá. Vrazil jsem mu konec opasku mezi zuby. „Zavři pusu!“ Zavřel. „Teď drž,“ poručil jsem. „Budeš držet, i když omdlíš.“

Neměl jsem čas zjišťovat, jestli mě vnímá. Vstal jsem a podíval se k nebi, protože v tom okamžiku Stephen King Pytel kostí 46 страница celý svět zářivě zmodral. Na vteřinu jsem si připadal, že jsem se ocitl uvnitř neónu. Nahoře vyčkávala černá řeka, převalovala se a svíjela jako pytel hadů. Ještě nikdy jsem neviděl tak zlověstné nebe.

Vyběhl jsem znovu po betonových schůdcích do přívěsu. Rommie seděl zhrouceně u stolu s tváří na složených pažích. Vypadal by jako učitelka v mateřské škole, která si dává o přestávce dvacet, nebýt rozbité salátové mísy Stephen King Pytel kostí 46 страница a kousků salátu, které měl ve vlasech. Kyra pořád seděla na zemi zády opřená o myčku a hystericky plakala.

Zvedl jsem ji a všiml si, že se počurala. „Musíme už jít, Ki.“

„Já chci Mattie! Já chci mámu! Já chci Mattie, ať jí nic není! Ať není mltvá!“

Proběhl jsem přívěsem. Cestou ke dveřím jsem minul stolek, na kterém ležel román Mary Higgins Clarkové. Znovu jsem si všiml hromádky mašlí do vlasů – možná si je Stephen King Pytel kostí 46 страница zkoušely, než začala oslava, a potom daly přednost ozdobné gumičce a mašle nechaly ležet. Byly bílé s jasně červenými okraji. Pěkné. V běhu jsem je sebral, nacpal je do kapsy u kalhot a pak si přehodil Ki na druhou paži.

„Já chci Mattie! Já chci mámu! Ať se vlátí!“ Bušila do mě, snažila se mě zastavit, pak se mi znovu začala v náručí svíjet a kopat. Bušila mi pěstmi do spánku. „Postav mě na zem! Já chci dol Stephen King Pytel kostí 46 страницаů! Dolů!“

„Ne, Kyro.“

„Postav mě na zem! Na zem! Na zem! Postav mě na zem!“

Přestala mě vnímat. Ale když jsme se ocitli na horním schodu, najednou se utišila. „Dej mi Stlickena! Já chci Stlickena!“

Nejdřív jsem netušil, o čem to mluví, ale když jsem se podíval směrem, kterým ukazovala, pochopil jsem. Na chodníku kousek od květináče, pod kterým ležel klíč, ležel plyšový pejsek z Kyřina oběda. Podle toho, jak Strickland vypadal, měl za sebou už po Stephen King Pytel kostí 46 страницаřádný kus práce – světle šedá srst ztmavla prachem –, ale jestli ji ta hračka uklidní, rád ji pro ni vezmu. Na starosti se špínou a bacily nebyl čas.

„Dám ti Stricklanda, když mi slíbíš, že zavřeš oči a neotevřeš je, dokud ti neřeknu. Slibuješ?“

„Slibuju.“ Třásla se mi v náručí a do očí jí vstoupily velikánské kulaté slzy – takové, jaké se objevují spíš v pohádkách a ne ve skutečném životě – a ty se jí skutálely po tvářích. Cítil jsem spálenou tr Stephen King Pytel kostí 46 страницаávu a zuhelnatělé hovězí maso. Děsivou chvilku jsem se bál, že začnu zvracet, ale pak jsem se ovládl.

Ki zavřela oči. Vykulily se další dvě slzy a dopadly mi na ruku. Byly horké. Tápavě natáhla jednu ruku. Sešel jsem po schodech, sebral psa, pak jsem zaváhal. Nejdřív ty stužky, teď pes. Se stužkami nejspíš nic nebylo, ale připadalo mi, že je chyba dávat jí psíka a brát ho s sebou. Připadalo mi to jako chyba, ale…

Je Stephen King Pytel kostí 46 страница šedý, zašeptal mi v hlavě ufounský hlas. Nemusí ti dělat starosti, protože je šedý. Ta plyšová hračka ve snu byla černá.

Nevěděl jsem pořádně, o čem ten hlas mluví, ale neměl jsem čas se tím zabývat. Strčil jsem plyšového psíka Kyře do otevřené ruky. Přimáčkla si ho k obličeji a dala mu pusu na zaprášenou srst, ale oči držela zavřené.

„Možná že Stlicken mámě pomůže, Miku. Stlicken je kouzelný pes.“

„Jenom neotvírej o Stephen King Pytel kostí 46 страницаči. Neotvírej je, dokud ti neřeknu.“

Opřela se mi tváří o krk. Přenesl jsem ji přes trávník ke svému autu. Posadil jsem ji na sedadlo vedle řidiče. Lehla si s rukama přes hlavu, v jedné baculaté ruce pořád držela špinavého psíka. Řekl jsem jí, aby tak zůstala, aby ležela na sedadle. Nedala nijak najevo, že mě slyší, ale já věděl, že ano.

Museli jsme spěchat, protože pamětníci byli na cestě. Pamětníci chtěli, aby Stephen King Pytel kostí 46 страница to už skončilo, chtěli, aby tato řeka vtekla do moře. A my mohli jet jenom na jedno místo, mohli jsme být v bezpečí jenom na jednom místě, a tím byla Smějící se Sára. Jenomže ještě předtím jsem musel něco udělat.

V kufru jsem vozil deku, starou, ale čistou. Vytáhl jsem ji ven, přešel trávník a přikryl jí Mattie Devorovou. Když se deka usadila, zbyla z ní žalostně malá hromádka. Rozhlédl jsem se a vid Stephen King Pytel kostí 46 страницаěl, že John na mě upírá pohled. Oči měl skelné šokem, ale připadalo mi, že se trochu vzpamatovává. Opasek pořád svíral v zubech; vypadal jako feťák, který se připravuje píchnout si dávku.

„O eí oé,“ řekl – To není možné. Přesně jsem věděl, jak mu je. „Za pár minut přijede pomoc. Vydrž. Já musím jet.“

„Am?“

Neodpověděl jsem. Nebyl čas. Zastavil jsem se a zkusil nahmátnout puls George Kennedyho. Pomalý, ale silný. Footman ležel vedle něj Stephen King Pytel kostí 46 страница v hlubokém bezvědomí, ale cosi dušeně mumlal. Rozhodně nebyl mrtvý. Zabít taťku, to dá fušku. Poryv větru na mě foukl dým z převráceného auta, takže jsem kromě grilovaného steaku cítil i pečené maso. Znovu se mi zvedl žaludek.

Utíkal jsem k chevroletu, dopadl na sedadlo za volant a vycouval po cestičce. Ještě jednou jsem se podíval – na zakryté tělo, na tři poražené muže, na přívěs s řádkou černých děr po kulkách na boku Stephen King Pytel kostí 46 страница a s dveřmi dokořán. John se zvedl na zdravý loket, konec opasku stále svíral mezi zuby a díval se na mě nechápavým zrakem. Zablesklo se tak jasně, že jsem se pokusil zakrýt si oči, ale ještě než jsem zvedl ruku, blesk pohasl a den znovu potemněl, jako by bylo pozdě večer.

„Zůstaň dole, Ki,“ řekl jsem. „Tak jak jsi.“

„Já neslyším,“ řekla tak chraptivě a uplakaně, že jsem sotva rozeznával slova. „Ki spinká se Stlickenem.“

„Fajn,“ pochválil jsem ji. „Dobře.“

Projel jsem Stephen King Pytel kostí 46 страница kolem hořící fordky a po cestě k úpatí kopce, kde jsem zastavil u zrezivělé stopky poznamenané kulkami. Podíval jsem se vpravo a uviděl, že na krajnici stojí dodávka. Na boku nápis STAVBY BAMM. V kabině se mačkali tři muži a pozorovali mě. Ten u okénka byl Buddy Jellison; poznal jsem ho podle klobouku. Velmi pomalu a okatě jsem zvedl pravou ruku a vystrčil na ně prostředník. Žádný z nich nezareagoval a jejich kamenné obličeje se ani nepohnuly, ale dodávka se ke mně pomalu rozjela Stephen King Pytel kostí 46 страница.

Zabočil jsem vlevo na hlavní a zamířil jsem pod černým nebem k Smějící se Sáře.

* * *

Dvě mile od místa, kde se cesta číslo 42 odděluje od okresky a stáčí se na západ k jezeru, stála stará opuštěná stodola, na které byla stále znát vybledlá písmena nápisu Mlékárna Doncaster. Když jsme k ní přijížděli, celá východní půlka nebe se rozsvítila fialovobílým světlem. Vykřikl jsem a u chevroletu houkl klakson – sám od Stephen King Pytel kostí 46 страница sebe, tím jsem si skoro jist. Z toho světla vypučel světelný trn a udeřil do stodoly. Ta ještě chvilku stála a svítila jako radioaktivní, a pak se rozlétla všemi směry. V životě jsem zdaleka nic podobného neviděl, snad jenom v kině. Zahřmění, které následovalo, zadunělo jako kanonáda. Kyra zaječela a sklouzla na podlahu pod sedadlem a rukama si přimáčkla uši. V jedné ruce pořád držela pejska.

Za chvilku jsem vyjel na vršek Sugar Ridge. Dole Stephen King Pytel kostí 46 страница pod severním svahem kopce se z hlavní silnice odděluje doleva cesta číslo 42. Z vršku jsem viděl pořádný kus TR-90 – lesy a pole a stodoly a farmy, dokonce potemnělý třpyt jezera. Nebe bylo černé jako uhelný prach a v mracích se skoro pořád blýskalo. Vzduch jasně žlutě svítil a chutnal jako hoblinky v křesadle. Krajina za kopcem byla nepřirozeně jasná a zřetelná, nikdy na ni nezapomenu. Mé srdce i mysl zaplavil pocit tajemna, pocit, že svět je jen tenká kůže natažená přes nezn Stephen King Pytel kostí 46 страницаámé kosti a propasti.

Mrkl jsem do zpětného zrcátka a viděl, že k dodávce se přidala další dvě auta, jedno s poznávací značkou obsahující V, což znamenalo, že vůz je registrován na válečného veterána. Když jsem zpomalil, zpomalili i oni. Když jsem přidal, přidali i oni. Pochyboval jsem však, že mě budou ještě sledovat, jakmile zahnu na cestu číslo 42.

„Ki? Jak ti je?“

„Spím,“ ozvalo se od podlahy.

„Dobře,“ řekl jsem a začal sj Stephen King Pytel kostí 46 страницаíždět z kopce.

Zrovna jsem zahlédl červené bicyklové odrazky, které označovaly odbočku na dvaačtyřicítku, když začaly padat kroupy – veliké kusy bílého ledu, které padaly z nebe a bubnovaly na střechu jako tlusté prsty a odrážely se od kapoty. Začaly se hromadit ve zdířce, ve které zatím klidně ležely stěrače.

„Co je to?“ vykřikla Kyra.

„Jenom kroupy,“ odpověděl jsem. „Ty nám nic neudělají.“ Sotva jsem to vyslovil, už nějaká kroupa velikosti menšího citrónu dopadla na mé stran Stephen King Pytel kostí 46 страницаě na čelní sklo a odrazila se od něj vysoko do vzduchu, ale zůstala po ní bílá skvrna, od které se rozběhla spousta krátkých prasklinek. Jestlipak v tomhle musí ležet bezmocný John a George Kennedy? Upřel jsem k nim myšlenky, ale nic jsem nevycítil.

Když jsem odbočil na dvaačtyřicítku, krupobití tak zhoustlo, že jsem sotva viděl. Vyježděné koleje byly zasypané kroupami. Aspoň že pod stromy se tolik nebělalo. Spěchal jsem do jejich úkrytu a rozsvítil jsem světlomety Stephen King Pytel kostí 46 страница. Vyřízly v krupobití zářivé kužely.

Ještě než jsme dojeli k lesu, znovu zasvítilo to fialovobílé světlo a zpětné zrcátko tak zazářilo, že jsem se do něj nemohl dívat. Udeřil hrom a cosi strašlivě, pomalu zapraskalo. Kyra znovu zaječela. Ohlédl jsem se a uviděl, že přes cestu se kácí mohutný starý smrk a pahýl ježatý třískami hoří. Strom strhl elektrické vedení.

Jsme odříznutí, pomyslel jsem si. Aspoň z tohoto konce, ale nejspíš i z toho druh Stephen King Pytel kostí 46 страницаého. Jsme tu. Ať do dopadne, jak chce, jsme tu.

Větve stromů tvořily nad dvaačtyřicítkou spojitý baldachýn kromě místa, kde silnice vedla kolem Tidwellovy louky. Krupobití v lese rachotilo, jako když praská dřevo. Větve se samozřejmě lámaly; bylo to nejničivější krupobití, jaké tuto část světa kdy postihlo, a i když skončilo během čtvrthodinky, stačilo zničit celou úrodu.

Nad námi šlehaly blesky. Vzhlédl jsem a uviděl,jak velikou oranžovou kouli honí menší koule. Běhaly mezi stromy nalevo Stephen King Pytel kostí 46 страница od nás a zapalovaly některé výš položené větve. Na chvilku jsme vyjeli na volné prostranství u Tidwellovy louky a v té chvíli se krupobití proměnilo v průtrž mračen. Nemohl bych jet dál, kdybychom skoro hned nevjeli zase mezi stromy, a nebýt baldachýnu, který nám poskytoval tolik ochrany, že jsem mohl jet aspoň krokem a nahrbený nad volantem, jak jsem se snažil vidět skrz stříbrnou záclonu, spadající do vějíře světla z reflektorů. Neustále hřmělo a už se začal Stephen King Pytel kostí 46 страница zvedat vítr, ozýval se mezi stromy jako hádavý hlas. Na cestu vpředu dopadla větev porostlá listím. Přejel jsem ji a poslouchal, jak bouchá a škrábe a otírá se o spodek chevroletu.

Prosím, už nic většího, pomyslel jsem si… nebo jsem se možná modlil. Prosím, ať se dostaneme do domu. Prosím, ať se dostaneme do domu.

Než jsem dojel k příjezdové cestičce, vítr vyl jako hurikán. Rozkývané stromy a průtrž mračen způsobily, že celý svět vypadal, jako Stephen King Pytel kostí 46 страница by se potácel na pokraji přízračné smrti. Svažitá příjezdová cesta se proměnila v řeku, ale já do ní vjel s chevroletem bez váhání – nemohli jsme tady venku zůstat; kdyby na auto spadl nějaký velký strom, rozmáčklo by nás to na placku.

Měl jsem dost rozumu, abych nešlapal na brzdy – auto by se dostalo do smyku a možná by ho to v kotrmelcích smetlo z kopce k jezeru. Zařadil jsem raději nižší rychlost, zatáhl ruční brzdu o Stephen King Pytel kostí 46 страница dva zoubky a nechal motor, aby nás táhl dolů, a déšť zatím zaplavoval čelní sklo a proměňoval roubený dům v přízrak. Bylo neuvěřitelné, že některá světla stále svítila, zářila jako průzory v batysféře tři metry pod vodou. Takže generátor pořád fungoval. Aspoň prozatím.

Přes jezero se rozlétlo svítivé kopí a osvětlilo zelenomodrým ohněm černou jezerní hladinu, bičovanou, až se zvedaly napěněné vlny. Jedna ze stoletých borovic, které stály nalevo Stephen King Pytel kostí 46 страница od pražcových schůdků, ulehla napůl do vody. Kdesi za námi se s mohutným praskáním vyvrátil další strom. Kyra si zacpala uši.

„To nic, zlato,“ těšil jsem ji. „Jsme tu, dokázali jsme to.“

Vypnul jsem motor a zhasnul světla. Bez nich jsem viděl pramálo; den se skoro proměnil v noc. Pokusil jsem se otevřít dveře, ale nějak to nešlo. Zatlačil jsem pořádně a dveře nejenže se otevřely, ale vyškubly se mi z ruky. Vystoupil Stephen King Pytel kostí 46 страница jsem a v oslnivém záblesku jsem uviděl, že Kyra leze přes sedadlo ke mně, tvář bílou strachem, oči vytřeštěné. Dveře se znovu chtěly zabouchnout a praštily mě pořádně do zadku, až to bolelo. Nevšímal jsem si toho, vzal Ki do náruče a otočil se s ní. Studený déšť nás okamžitě promočil. Jenomže to vůbec nebylo jako déšť; připadalo mi, že jsme vlezli rovnou pod vodopád.

Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 2 | Нарушение авторских прав


documentaphrpwz.html
documentaphrxhh.html
documentaphserp.html
documentaphsmbx.html
documentaphstmf.html
Документ Stephen King Pytel kostí 46 страница